Konformita nebo
konformismus (z
lat. con-formis, shodného tvaru, podoby) je prizpusobení se prevažujícím ci dominantním názorum, požadavkum, normám skupiny ci spolecnosti, v níž clovek žije, a potlacení projevu vlastních. Ruzní autori se shodují v tom, že urcitá míra konformity je jedním z logických dusledku
socializace a je podmínkou pro
bezkonfliktní fungování
spolecnosti. Nadmerná konformita ovšem vede k potlacení vlastní individuality, k povrchnímu prijímání spolecenských rolí, prípadne k nezodpovednosti. Bývá napríklad spojována s
byrokracií. Opakem konformity je antikonformita, zámerné vystupování proti normám spolecnosti, které se muže jevit jako zásadovost, ale i nepružnost, neprizpusobivost, a které muže prerust až v revoltu. Objevuje se nejcasteji u mladých lidí, pripisuje se nekdy umelcum (
bohémum), výjimecným i marginálním osobnostem. Silný antikonformismus muže prerust až v
deviantní chování. Stred mezi konformitou a antikonformitou tvorí
nonkonformita. Clovek jedná s ohledem na normy své spolecnosti, ale podle vlastního
rozumu. Vše si rádne rozmyslí, ohlíží se na dusledky svého jednání, bere v potaz nekolik úhlu pohledu. Opakem konformity je nekonformita, která je chápána jako snaha odlišit se, vycnívat z davu a nebýt jako ostatní.